Šachová historie – 14. díl

Robert James Fischer (1973-1975)

(nejsledovanější zápas století)

  Zápas o mistra světa mezi Spasskym a Fischerem v roce 1972 měl velký význam pro popularizaci šachu. Velký zájem široké veřejnosti a médií měl hned několik příčin. Po dlouhé době to nebyl souboj pouze sovětských reprezentantů, navíc utkání Sovětský svaz – USA v jakémkoli sportu v době studené války bylo vždy vypjaté a šachy, jako souboj mozků a vůle v něm měly prestižní místo.

  Dále to byl Fischerův triumfální pochod kvalifikací, skóre 17:1 (při 3 remízách) proti kvalitním velmistrům – výkon téměř neuvěřitelný. Zajímavá byla i rozdílnost obou protagonistů. Fischer (28 let), hubený dlouhán impulzivní povahy, který pil při partiích výhradně mléko. Spassky (34 let), střední postava s tváří pokerového hráče, dával přednost kávě.

  Před bitvou o šachovou korunu svedl Fischer ještě jednu bitvu, o peníze. Dosavadní rekord cenového fondu pro mistrovství světa činil 20.000 dolarů a byl ze zápasu Lasker – Capablanka (Havana1921!). Příčina tohoto stavu byla však jasná – čtvrtstoletí byly utkání o titul výhradně sovětskou záležitostí. Zájem zahraničních sdělovacích prostředků byl malý – stereotypní „domácí přebory“ příliš nelákaly. Ani samotní sovětští velmistři neměli velký zájem na navýšení cenového fondu – vítěz i poražený se dobrovolně – povinně vzdával značné části svého honoráře ve prospěch rozvoje mládežnického šachu a aktérům zápasu pak zbylo jen lepší kapesné, nikdo nesměl finančně příliš vyčnívat z řady. Sověti dokázali připravit talentovaným šachistům vynikající podmínky, ale jejich vítězství bylo považováno za produkt společenský nikoli osobní. Tento systém se koneckonců více či méně praktikoval u sportovců ve všech socialistických státech.

  Fischer se snažil využít velkého zájmu veřejnosti a sdělovacích prostředků pro navýšení cenového fondu. Spassky, i když šlo i o jeho peníze, se do této záležitosti nevložil a prohlásil, že bude hrát tam, kde bude zajištěn spolehlivý pořadatelský servis. FIDE vyhlásila na místo konání konkurz. Ve hře byla tato města Buenos Aires, Bělehrad, Berlín, Reykjavík a Bogotá. Nakonec zvítězil Raykjavík, který nabídl 140 tisíc dolarů. Konečně je tu slavnostní zahájení zápasu, přítomen je i islandský prezident, ale Fischer chybí. Je stále v New Yorku a telefonicky žádá o podíl na zisku pořadatele. Situace je napjatá, Fischer už potřetí odmítl zamluvenou letenku na Island. Vše řeší londýnský milionář Jim Slater – navýšil cenový fond na 260.000 dolarů, načež Fischer balí kufry a osobní křeslo. Po příletu se Spasskému omluvil za zpoždění utkání. Fischer byl pro pořadatele často problematický, ale tentokrát byly jeho finanční požadavky naprosto legitimní. Byl profesionál a své velké umění chtěl dobře prodat. Z dnešního hlediska platu špičkových sportovců se hrálo o směšnou částku, ale tehdy to byla slušná suma, vždyť vítěz tenisového wimbledonu získal v té době kolem 50.000 dolarů.

  Před začátkem utkání už věděli sověti, že proti Fischerovi má Spassky minimální šanci na úspěch, chtěli proto alespoň zamíchat karty. Vyměnili Spasskému jeho dlouholetého trenéra Bondarevského za Jefima Gellera. Fischer totiž na Gellera neuměl zahrát a sověti chtěli využít tohoto psychologického momentu. Fischer už delší dobu uměl velice slušně ruštinu, naučil se ji, aby mohl studovat kvalitní sovětskou šachovou literaturu a na zápas se připravil výborně. Boj o mistra světa se hrál na 24 partií, pokud některý ze soupeřů nezíská rozhodující náskok. Začalo se 11.7.1972 a začátek byl více než překvapivý, Fischer udělal školáckou chybu, ztratil střelce a dalšími slabými tahy i celou úvodní partii. K druhé partii se vůbec nedostavil (údajně protestoval kvůli nevhodnému rozmístění kamer v hracím sále) a rozhodčí vyhlásil kontumační výhru Spasského. Toto se v historii bojů o mistra světa ještě nestalo. Později se v šachových kruzích proslýchalo, že Fischer věnoval Spasskému náskok, aby byl zápas zajímavější. O pravdivosti této informace můžeme ale jen spekulovat. Faktem ovšem zůstává, že Spassky přišel k vedení 2 : 0 velmi lacino. V následujících osmi partiích si Fischer už nabil ostrou munici a Spasského rozstřílel 5:0 (při 3 remízách).

  V jedenácté partii se Fischer pustil do velmi riskantní varianty v sicilské obraně. Odborníci o ní tvrdí, že ji může hrát pouze blázen nebo Fischer. Spassky byl tentokrát připraven a Fischera ve sporné variantě přehrál. To byla ale poslední Spasského výhra. Fischer rozhodl zápas vítězstvím v 21 partii a výsledkem 7:3 (při 11 remízách) se stal jedenáctým mistrem světa.

  Bobby Fischer se stal legendou, a proto mu budeme výjimečně věnovat i třetí pokračování, kde vám přiblížíme okolnosti ztráty titulu mistra světa, reprízu souboje z roku 1972 po dvaceti letech a místo posledního odpočinku.

Diagram: tentokrát jsem vybral jednu studii, tak si započítejte . Bílý dá mat 2 tahem