Milovaný skřítek Jirka

Noční bojovka už v pondělí?

  Milí rodiče prarodiče, tetičky a strýčkové, pokud jste v pozdních nočních hodinách očekávali článek popřípadě si jej spolu s fotkami chtěli prohlédnout při snídani, pak věřte, že za to mohou naschválníčci. Ti nezbedové se totiž dostali do vašeho počítače, tabletu či mobilu, prostě tam, kde jste si chtěli přečíst aktuální zprávy z tábora a všechny písmenka schovali. Pravda, je také možné, že se nám po bojovce nechtělo už nic psát a rádi jsme zapluli do postelí, ale co vy víte . Všechno pěkně popořádku.  

  Rozcvička v Milošovo podaní opět paráda. Pak opláchnout a šup na snídani. Ty máme nově od 7:30 hod., takže potom máme spousty času na úklid a je to znát. Už padly i nějaké ty desítky. V 9:00 hodin před každou tréninkovou místností obrovská fronta, jak na banány za časů minulých, neboť děti jsou lačné po šachovém vědění. Určitě nikoho nemusíme dvakrát vyvolávat . Čtveřice Lukáš, Míra, Miloš a Přemek se ujímá slova a úklidová komise; komise my Češi umíme; začíná  bodovat. Jak bylo napsáno, padly i desítky. Krále Čuňase by tentokrát asi vyhrál Lukáš, ale protože je to trenér a navíc šachista, což je polehčující okolnost v celém civilizovaném světě, byl vzat na milost. S příchodem 12. hodiny je plánován konec přednášek, ale děti pořád ne a ne skončit. To znáte z domova, když si dělají domácí úkoly, ne? Dneska musíme i na oběd dobíhat.

  Po obědě je plánovaná lesní olympiáda. Zdenda s Markétou si připravili soutěžní program, ale pochopitelně nás nezapomněli zaměstnat všechny. Rychle se učí. Soutěžilo se v přetahované, v běžecké stříhané, ve frisbee petanque a „jemné“ motorice. Děti na běžeckém úseku museli nasadit čapku a zavázat šátek na dva uzle, poté se proběhnout a šátek s čepkou opět sundat pro dalšího člena štafety. Vidět děti vázat uzle, a pak je hlavně rozvazovat, no prostě paráda. Hlášky typu: „Jeden uzel umím, ale dvojitý?“, nebyly ojedinělé a k překvapení je nevyslovovali zrovna ti nejmenší . Zde musíme velmi ocenit chování, kterého jsme si všimli u velkých kluků. Jsou to sice klackové, známe je x-let, ale vyrostli a skvěle se už dokáží o ty menší v družstvu postarat. Po úspěšném absolvování olympiády za občasného letního sprchnutí jsme se vrhli na jeden ze zlatých hřebů tábora. To jsme ovšem ještě netušili, jak moc je tato hra vezme. Děti jsme v ohraničeném pásmu vybavili jedním prádelním kolíčkem připevněným na triku a pak jen vysvětlili, že kdo je bez kolíčku hru končí a kdo jich má nejvíce, ten vyhrává. Více není třeba dodávat. Kubíkovo K. hláška: „Příště musím být agresivnější a míň si chránit zadek“ vypovídá o zápalu své. Ovšem druhé pokračování, které jsme neplánovaně zařadili na přání dětí bylo ještě lepší. Tentokrát se kolíky nesbírali, jen se vyřazovalo. Úvod byl jak z hollywoodského bijáku s Russel Crowem. Na jedné straně se krčilo pár velkých kluků, kterým přispěchal na pomoc i Zdenda a na druhé pak litý dav prťat, který společně a hromově řval: „Na velký, na velký ….“ a s řevem se na ně skutečně vrhl. A zde se ukázaly zákony přírody na plno. Někdo z malých zezadu doslova obral své parťáky, někteří se rozprchli, jak se dali velcí do pohybu a výsledkem bylo divadlo, kde dravci spojili své síly a doslova hubili kořist. No jo, ale co když kořist dojde? To už se prostor rapidně zmenšil a malí se začali bavit na úkor dravců, kteří si teď šli po krku. Nakonec zbyl Jenda a Standa a ti se dohodli šachově na remíze. Nemusíme asi dodávat, že tuhle hru jsme nehráli naposled a už teď špunti ladí taktiku .

  Vyčerpaní jsme dorazili na večeři. Malý Kubík Š. snědl zase všechno a ještě přitom stačil vzdělat všechny kolem sebe včetně dospělých. Přírodní zákony, letectví, vědecké pokusy …. nic mu není cizí . Večerní táborová hra vypukla po sedmé hodině. Vydali jsme se do zakázaného lesa, kde oddíly hledaly ukryté diagramy, ty řešily a tak získávaly potřebná písmenka. Přestože otěže drželi v rukách ti nejstarší, paradoxně vyluštění pomohli nejvíce ti nejmenší. Shodou okolností se jedno šachové pravidlo o opozici učili s Přemkem na tréninku a tak při skládání souvětí byli více než platnými členy skupiny. Přemek měl pochopitelně minimálně dva metry, protože jako trenér se prostě osvědčil. Po úspěchu Poštolek jsme se vydali na cestu lesem „nelesem“, až jsme se ocitli v lese. Šero a první dvojice nejmenších vyrazily lesem hledat skřítka naschválníčka. Cestou je nikdo nestrašil, stačil les a jeden opičák. Věřili byste, že v českých lesích žijí opičáci? My taky ne, to asi fantazie sehrála své, že Míro . S časem jsme zrušili dvojice a kluci razili sami, v lese se šeřilo ještě více a svítící kroužky rozmístěné po snad 5 metrech udělaly z lesní pěšiny doslova magistrálu. Těm největším jsme pravda cestu trochu odklonili a protáhli je lehce křovím, ale třeba takový Ríša byl k nástrahám tak flegmatický, že se snad v lese narodil a neví co je strach. Na konci cesty čekal na všechny skřítek naschválníček, který každému položil otázku a poté jim předal další indícii. Pravda, někteří stále neví na co se jich skřítek ptal a co vlastně odpověděli, ale byly na konci a skřítek byl tak tou nejmilejší bytostí, kterou na konci náročného dne chtěli móóóc potkat.

  Bojovka byla prosta zranění a traumat. Během hry nebylo žádnému zvířeti ublíženo, ani opičákovi. Takže dobrou … vlastně pěkný den .

• fotogalerie